Může to vypadat, že si teď snažím přihrát polívčičku kvůli veřejnému ohlasu na Šmejdy. Ty jsem ale ještě neviděl, přestože se na ně chystám. Chci vám teď každopádně popsat, čeho jsem se stal svědkem minulé léto u nás v hospodě, kde týden jedna taková typická předváděčka probíhala. Sám ani nevím, proč jsem se o tom už nerozepsal dřív. Takový prasárny se totiž jen tak nevidí.
Dělám v hospodě ve vesničce Nesovice. Onen týden jsem byl povoláván, abych ráno a v poledne vypomáhal s obsluhou na jedné akci, která se konala v přidruženém sálu, který je většinu času nepropustně oddělen takovým tlustým koženým závěsem.
Každý den tam probíhalo to stejné. Ráno jsem naklusal do práce, přijely dva autobusy hlavně starých lidí, případně o něco mladších lidí, na kterých bylo už na první pohled znát, že jsou to prosťáčci, nejspíše i nějak lehce mentálně postižení (lepší eufemismus mě nenapadá, promiňte). Autobusy se usadily ke stolům a prací obsluhy bylo, abychom prostě obsluhovali. To prakticky spočívalo v tom, že jsme lidem nosili buď pivo - obvykle malou jedenáctku - případně kafe anebo vodu. Snad každý třetí člověk si po vyslovení ceny neodpustil komentář, jak je to dnes všechno drahé a málem vás obvinil, že jste zloděj. To, že pouze obsluhujete a prodáváte zboží, které má nějakou nákupní cenu a někdo si na svý živobytí vydělávat prostě musí, to je nezajímalo. Přirozeně. Tohle ale vem čert.
Na ranní obsluhu se vždy otevřel kožený závěs na hodinu (maximálně hodinu a půl), pak jsme ale od obchodníků dostali přísný zákaz na sál vstupovat, abychom je nerušili při práci. A pak to začalo. Nejprve šlo o výstupy, které nešlo příliš dobře kvůli kožené zástěně slyšet. Asi si ani nedovedu představit, co do těch chudáků sypali za sračky. Já se mezitím snažil vygooglit, co jsou prodejci zač. Na jejich plakátech a transparentech ale samozřejmě nestál žádný název firmy, pouze jen produkty s označením "přikrývky z ovčí vlny", u jejichž popisu se samozřejmě nešetřilo hesly typu: bio, švýcarská kvalita, 100% eko, nejlepší na trhu, apod. Krom ovčích přikrývek se taky prodávaly hrnce. Nejlepší, nejúspornější a vůbec to nejkvalitnější, co můžete sehnat. Jak jinak. S takovými hesly se sice operovat dá, ale co si pamatuji, k ničemu konkrétnímu jsem se nedostal. Název firmy podle mě ani nebyl napsaný na produktech, a pokud ano, dost bych věřil tomu, že byl úplně vymyšlený.
Po prvním donucovacím kole následoval oběd. Měli jsme opět dovoleno od dvanácti asi do půl druhé jídla nosit, nechat důchodce si objednávat pití a kafe, no a k tomu samozřejmě poslouchat, jak je všechno drahé. Po všem tom šrumci pak opět padla kožená opona. V mezičase se pak jednotliví prodejci střídali na obědě u nás na baru. Pokud si dobře vzpomínám, bylo jich 6. Všichni chlapi. Někteří nejspíš dojížděli autobusy s lidmi, další dva si u hospody parkovali svá Audi A4. Třema bylo tak kolem třiceti, jednomu (vypadal jako šéf) asi čtyřicet a dvěma posledním nemohlo být míň, než 20 a ne víc, jak 25. O to víc mě to děsilo.
Jejich obvyklá konverzace spočívala v tom, kde se včera ožrali, kde byli pařit, jakou kočku klofli, co luxusního měli k večeři a jak skvěle si žijí. Mrzí mě teď, že už si nemůžu vzpomenout, jaká byla přesná částka, kterou jednou přede mnou zmínili, že si průměrně za týden vydělají. Vím ale, že to snad všichni okomentovali větou: "Záleží, jaký chytneš lidi."
Mimoto se pak nad talířem s ledovým klidem bavili o tom, kolik toho už prodali a jak to vypadá s výdělkem. Když někdo prodal víc hrnců, druhý to pobaveně komentoval: "Ty hajzle jeden, to musím zamakat!" a podobně. V hlavě mi ale doteď uvízly dva jejich komentáře:
"Tyvole, jsem měl jednu bábu, ta vůbec nevěděla, za čtvrt hodiny vyřízený, koupila hrnce a okamžitě podepsala, úplná pohoda."
"Hej měl jsem nějakýho starýho dědka, asi nějakej fyzikář nebo inženýr nebo co. Jako bylo vidět, že tomu rozumí. Tyvole valil jsem do něj asi hodinu, ale nakonec jsem ho zlomil a koupil si. Fuška jako tyvole."
Přesně v těch chvílích se mi obracel žaludek. Když se pak všichni najedli, vrátili se na plac. Akce končila asi kolem třetí/čtvrté hodiny odpoledne. Vždy asi hodinu před koncem následovalo řvaní, které bylo slyšet až k nám. Ti chlapi na ty chudáky normálně řvali něco v tomto stylu: "Tak my vás vyvezeme na výlet, dáme vám ještě na konci zadarmo dárky a vy si nic nekoupíte?! To je prostě nevděk nejvyššího stupně!" Když jsem slyšel tohle, nevěřil jsem svým uším. Prakticky je zastrašovali, nadávali jim a občas přisadili, že nemají ani chuť je odvézt zpátky domů za to, jak se chovají.
Tahle taktika asi fungovala. Pak už se totiž autobusy rozjely domů někam do Zlína, nebo kam.
Mně se pak vybavovaly scénáře z celého dne, které jsem si vyslechl od některých účastníků zájezdu. Doteď třeba vidím tu starou rozklepanou tetinku, které donesu malý pivo za 20 korun a ona mi řekne: "Jé, tak málo? To je fajn, já už tady utratila mnohem víc. No dostali mě." Anebo si pamatuju jeden starší pár, který mi u baru říkal: "My se sem vždycky jedeme jenom najest zadarmo a vzít si dárek, na ty jejich kecy jim kašleme. Už to tak děláme dlouho. A aspoň vyjdeme na výlet." A v paměti mi utkvěly ještě tři ženský, který si došly na bar pro víno a becherovku a oznamovaly nám, jaká je to celý blbost a vypadalo to, jako by si děvčata udělala dámskou jízdu. Ty dva poslední případy jsou ale jedny z mála alespoň trochu světlých momentů.
A teď si představte, že se tohle všechno opakuje každý den v týdnu. Dost pravděpodobně několikrát denně na různých místech. Dost možná taky po celý rok bez přestávky.
Vážně se těším, až si na Šmejdy zajdu do kina. A jsem fakt zvědavej, co všechno v tom dokumentu uvidím a do jaké míry se to bude shodovat s mým zážitkem. Tohle je totiž jednoznačně jedna z největších prasáren, která se na lidech páchá - tedy v mém osobním měřítku aplikovaném na území naší republiky.
Žádné komentáře:
Okomentovat