Už jsem tady v práci nějaký ten víkend, takže už pomaličku začínám upouštět od futuristického výhledu, že si jednou pořídím vlastní hospodu. Také už bych netvrdil, že mě ta práce neuvěřitelně baví, ačkoliv přiznávám, že mě stále hodně baví. Jak jsem ale již předeslal, dělám tu nějaký ten víkend, proto už mám částečně zmapovanou hospodskou kulturu.
Vím, kdy začít točit desítku, kdy jedenáctku, kdy je ten pravý čas na jednoho turka a kdy se sápat po elemkách. Dovedu odhadnout, kolik se prodá sýrových tyčinek s česnekem, kdy mám do kuchyně zavolat, aby někdo začal smažit smažák a kolik se asi prodá topinek u jednoho pokerové turnaje. K tomu všemu už jsem si ale taky vytipoval případy, kterým bych nejradši flusl do pití.
Nikdy, vůbec nikdy jsem nechápal, když jsem se někde dočetl o tom, že z práce vyhodili servírku, která lidem plivala do jídla nebo pití, či jak se někdo kvůli podobné patálii soudí. Nikdy! Tvrdil jsem, že to jsou lidi padlí na hlavu, kteří by se měli léčit. Že to jsou nezřízená hovada, kterým bych za to naflusal do kastrólu, hodil tam nudle z nosu a bujón, chvíli povařil, a dal jim tu polívčičku za trest vypít až do dna. Pomalu jim ale začínám rozumět.
Když za mnou přišel chlap tlustej jak vagón sádla a hýkl na mě: "Pivo!", zeptal jsem se, jestli chce desítku, jedenáctku nebo dvanáctku. "To máš sakra znat, ne?! Ty seš tady jako hospodskej nebo co?" Následovala moje odpověď: "Jo." Vagón směle pokračoval: "Tak mi kurva řekni, co máte za pivo." - "Už jsem vám to říkal! Desítku, jedenáctku, dvanáctku." - "No tak desítku, ne?" Pána jsem viděl poprvé v životě, ale hned z prvního setkání jsem poznal, že je to kokot. Během dne jsem s ním měl ještě dva konflikty, když jsem se slušně zeptal, jestli si dá ještě jedno, načež mi odpověděl, ať se blbě neptám a hned mu to donesu, poslední konflikt pak přišel, když si pán objednal ještě jedno a za minutu se následně objevil u baru, aby zaplatil, že musí odejít. To roztočený pivo mi tam zůstalo v ruce a vagón zmizel za vyhýbkou, ani jsem nemrkl.
Dalším oblíbencem se stal muž, jehož středověkým přídomkem by mohlo být třeba "ze Lhanic, Úchylic, Broukopytlíkovic, Šukaljsemkaždoumařkuvdědině-ovic a Mámpatentnarozumovic". Ten člověk do jedné věty umí nacpat rekordní počet sprostých slov, nemá údajně problém kohokoliv kamkoliv poslat, denně potká asi pět ženských, kterým by to tam strčil, doma nemá žádný sex, na jehož přísun si nejprve stěžuje, následně je rád, že má klid, ale hlavně z huby vypouští tak otřesný lži, že mi to třese s vitrínkou. Pochopil jsem to teprve dnes, když někomu na baru popisoval včerejší události, jichž jsem byl svědkem, ale které se ani omylem nestaly tak, jak on barvitě líčil s přehnanou gestikulací.
Pak tu ještě máme kategorii rodičů, kteří lezou do hospody se svýma uřvanýma harantama, ovšem místo toho, aby jim něco řekli, nechají je běhat po lokále jakoby se nic nedělo. Až na ty malý smrady jednou něco omylem vyliju, vsaďte boty, že seřvou mě. Do čtvrté sorty spadají zákazníci, kteří si objednávají latté, které neumím ještě hezky udělat, takže mě s tím pěkně serou. No a vítěznou pětici uzavírají lidé, které obsluhuju od šesti do dvanácti, a nedají mi dýško.
Těm všem mám občas vážně chuť nějak ochutit jejich nápoj, jejich božskou krmi, vyšperkovat cokoliv, co jim jakkoliv sjede do žaludku, prostě jim to natřít! Sice bych něco takového pravda v životě neudělal, chraň Bůh, ale když na ně nemůžu být hnusnej, jednou prostě svoje slinné žlázy neovládnu a dodělám někomu pěnu, případně zahustím majonézu.
Nicméně, přátelé, do práce vždy s úsměvem!
Žádné komentáře:
Okomentovat