Existují koncerty, které navštívím a rád se k nim vyjádřím. Existují koncerty, které navštívím a dál se k nim nevyjádřím, protože si na to nevyhradím žádný čas a psát to o dva týdny po jeho uplynutí už mi přijde pozdě (úžasný únorový koncert kapely Kryštof v Brně), anebo se k nim prostě raději vyjadřovat nechci (zoufale nudný březnový koncert kapely Mumford & Sons v Praze). No a pak existují koncerty, ke kterým by byl hřích se nijak nevyjádřit...
Thea Hutchcrafta a Adama Andersona společně s jejich doprovodem jsem včera viděl na samostatném koncertě už potřetí během dvou let. O prvním koncertě jsem psal jako o tom nejlepším, jaký jsem kdy v životě viděl (promiňte, chtěl jsem říct zažil). O dva roky a dva koncerty později můžu bez ostychu říct, že už tehdy jsem se nemýlil. Jenomže o dva roky a dva koncerty dříve jsem netušil, že něco téměř stejně neskutečného zažiji ještě dvakrát. A potřetí ještě intenzivněji.
Home, it's where the heart is. So just let me breath again. Make me young again. Na pódium přicházejí se skladbou Exile. Bouřka pocitů vně. Bouřka pocitů uvnitř. Pocity, jako když chcete ječet jako malá holka. Pocity, kdy víte, že jste součástí něčeho velkého. Všechny svaly ztuhlé od tří hodin stání povolují a vibrují a vstřebávají první tóny. And we'll go where we are free again. This is not the end. We'll be young again.
Publikum se okamžitě probudilo do stejné hudebněprostorové dimenze. Následuje Miracle. Obě dvě skladby doprovází silná podpora z celého Music Baru. Připadám si, jako bych si těch písniček na cédéčku nikdy pořádně nevšiml a nevěnoval jim zaslouženou pozornost. Trochu se stydím.
Prokládají Wonderful Life a Silver Lining, tedy obě písně z debutového alba. Mám při obou trochu vehnáno do oči. Je to jako sůl, kterou si chcete nasypat do rány. Bolí i hojí. A pak... Cut out my eyes... and leave me blind. Tyvole. Může to být ještě lepší?
Najednou spustí první tóny Evelyn, po ní Sunday (!!!) a Sandman. Blood, Tears & Gold a Unspoken. Skáču, křičím, tleskám, zpívám, srdce mám asi tak dvakrát větší než normálně a buší mi infarktovou rychlostí. Když pak Theo všechny poprosí, aby při Illuminated začali svítit svými mobily do tmy, cítíte v zatajeném nádechu, že něco přichází. Suddenly my eyes are open, everything comes into focus, oh. We are all illuminated, lights are shining on our faces, blinding. Úplně jiná úroveň. A pak konec. The Road.
A vy si můžete vyřvat plíce, vytleskat ruce a vydupat nohy, aby se vrátili zpátky.
Samozřejmě, že se vrátí. Vrátí se, aby jen za doprovodu kytaru zazpívali I don't need this life, I just need... somebody to die for. A je to přesně ta písnička, při které jen stojíte, držíte se za srdce a cítíte, že to v něm musíte udržet. Poté se vás zeptají: Does it feel better than love? A na závěr nechají, aby se celej Music Bar urval ze svýho poslední řetězu, kterej ho drží při zemi, aby v epicentru každýho člověka otevřeli malou trhlinu a dostali z ní ven všechno, o čem jste do poslední chvíle nevěděli, že v sobě máte. Hrají Stay. A pak opravdu odcházejí.
Přese všechnu tu depresi a všechen ten smutek, o kterém Hurts zpívají, si z každého koncertu odnesete nebývale silnou chuť radostně žít. Když sledujete, co na pódiu hlavně zpěvák Theo předvádí - když rozhazuje bílé růže, když se dramaticky sesouvá k zemi, když skáče a nahlas křičí, když v euforickém záchvatu sám sobě podlamuje kolena a v těch nejšpičatějších špičkách těch nejemocionálnějších momentů láme stojan od mikrofonu - zaplavuje vás při tom taková vlna energie, která vás zmáčí a nenechá na vás ani jedno nervové zakončení suché. Jejich vystoupení je vždy naprosto precizní, do konce dotažené a nepostrádá ani vteřinu, kterou byste mohli jakýmkoliv způsobem zpochybnit. Během jejich koncertů neposloucháte jen hudbu, ale posloucháte sami sebe ve zvukovém zrcadle neviditelných pocitů, které před vás staví. Dovedou vás během chviličky rozcupovat na malé kousíčky a pak ještě pevněji poskládat dohromady. Mají dar dávat. Co si od nich vezmete, to už záleží na vás.
Žít v životě čísel, ohodnotil bych jejich koncert známkou 99 %. To jedno procento je jako jizva na duši z prvního koncertu, kterou při každém dalším pohlazení ucítíte a nemůžete na ni zapomenout. Jizva jako zážitek, který jasně značí hranici, kterou už nelze překonat. Nikdy. Ničím.
Žádné komentáře:
Okomentovat