Obvykle se snažím být vtipný a někdy se vám může zdát, že přímo za každou cenu. Dnes ne. Když se tak ohlížím zpátky, připadám si zvláštně. Loni jsem 6. dubna zjistil, že jsem neoficiálně přijatý na školu, kterou jsem si rok předtím vysnil a která mě jaksi očarovala. FSS MU jsem považoval za jakýsi svatostánek inteligence a doufal jsem, že až se tam jednou dostanu, nebudu muset řešit blbou fyziku a pitomou biologii a nebudu se otravovat s nějakou chemií a s matikou se taky nedostanu tak často do styku. Když jsem se tam byl podívat poprvé, byl jsem nadšený úplně ze všeho. Z červených gaučů v pátém patře. Z krásné knihovny. Z nádherného atria. Z Krmítka a jeho kafe. Z vybavených učeben. Z výtahu. No prostě ze všeho.
Teď už je to skoro rok, mám za sebou první semestr a teď klepu druhý. Na červených gaučích v pátém patře jsem ještě ani jednou neseděl. V knihovně sice sedím strašně rád, ale nelíbí se mi ty důvody, kvůli kterým tam obvykle sedávám. V Krmítku jsem si za celé studium nedal ani jedno kafe. Ve vybavených učebnách se pouští jenom prezentace bez invence. Na výtah se musí furt strašně dlouho čekat. Všechno najednou jaksi šedne.
Myslím si, že znám původce toho všeho. Je to druhá část mého dvojoboru alias druhá nejzbytečnější věda historie: sociologie. Proti té první (žurnalistice) nemám vůbec, ale vůbec nic. Ta mě naopak děsně baví a je zábavná a splňuje všechno, co jsem si od ní sliboval. Jenže k čemu mi to je, když to všechno přebijí socka? Netvrdím teď, že jsem superpilný student, který DYCHTÍ po nových informacích a znalostech, ale možná, že bych i dychtil, kdybych neměl tolik práce se sociologií. Zároveň se taky přiznám, že do sociologie toho teď zas tolik nedělám, i když bych měl, ale jde mi čistě o ten princip, že nechci dělat něco, co mě neskutečně nebaví a otravuje mi to život.
Kdykoliv se začtu do nějaké sociočetby anebo vypracovávám nějakou sociopráci, řeknu si sice, že je to celkem zajímavé, ale způsob, kterým se mám tyhle neuchopitelné informace učit, ten mě zdeptává. A moje o rok mladší já mě zdeptává na druhou, protože si vždycky vzpomenu, jak jsem si všechno krásně maloval a všechno je najednou takový... bez barvy. Bez chuti. Bez života. Najednou jsem zase zpátky na gymplu, kde se nazpaměť šrotím stavbu těla řasy a vím, že jakmile to napíšu do písemky, okamžitě to zapomenou. Jsem zase na tom gymplu v té stejné fyzice, o které si jen poslední 3 roky říkám, že musím vydržet a pak už bude na vysoké dobře, protože budu dělat jen to, co mě baví a zajímá.
Nestalo se. Biologie transformovala v sociologii, jako kdyby mě karma pronásledovala za činy mýho minulýho já. Najednou nad tím vším stojím a říkám si: tak ještě skoro 3 roky a bude konec. Odstátnicuju si to a budu mít spokojeně jenom žurnu. Jenomže se mi nechce žít další 3 roky s pocitem, že se musím nutit do něčeho, co mě strašně nebaví. Jenže jakou mám volbu? Zkusit přestoupit? Začít zase od prváku a všechno si prodloužit? A když přestoupit, tak kam? Mezinárodní vztahy, politologie, bezpečnostní studia, genderová studia a ani environmentalistika mě nelákají. A ten zbytek, co se učí, taky ne. O mezifakultní taky nestojím. Takže mám co? Smůlu.
Nechci totiž ze školy odejít, vždyť bych byl idiot. Budu prostě muset zatnout zuby jako sviňa a ještě tak desetinásobně víc, abych se přes to dostal. S každým sociotýdnem mě ale opouští energie cokoliv dělat a leze na mě jedině tak potulná letargie, která se mě drží jak stín světla lampy v jednu ráno u nádraží.
A to si radši ani nechci představovat, co se mi bude honit hlavou třetí semestr (pokud se do něj dostanu), když už teď si občas připadám na akademickou sebevraždu. Je to jako vystřízlivění po skvělém večírku, kdy už jenom objímáte záchodovou mísu a přejete si, aby to všechno hlavně skončilo, a je vám jedno, jestli si u toho poblijete i boty.
Žádné komentáře:
Okomentovat