Prej si furt stěžuju. A když si prej nestěžuju, tak prej furt akorát do něčeho nebo někoho blbě rýpu. No tak jo, no. Vždycky, když chci změnit svět, zapomenu, že svět nechce být změněn. Teda svět... Nevím, co svět, ale lidi, co po něm chodí, tak ti určitě nechcou. Opravdu jsem o tom silně přesvědčenej. Nicméně abych si teda furt nestěžoval a nerejpal a tak, zkusím být dneska takhle ve dvě ráno pozitivní..
Dneska jsem dočetl (asi po třech měsících) Konec civilizace. To je knížka z roku 1931 od Aldouse Huxleyho, která popisuje události z roku 2540, jak mi teď poradila wikipedia. Rozhodl jsem se si to přečíst proto, že jsem se kdesi dočetl nebo snad i doslechl, že pokud se mi líbilo 1984 od Orwella, tak tohle se mi bude líbit taky. A hlavně, že Orwell možná předpověděl budoucnost, ale Huxley ho trumfunl jako prase.
Nyní teda (po těch třech měsících) můžu skutečně konstatovat, že Huxley ho trumfnul jako prase. Jakkoliv je 1984 dokonalý román, a rozhodně lépe napsaný a čtivější, než Konec civilizace, tak v Konci je prostě jasně znát, že to, co bylo za Orwella špatně, tak je teď ještě víc v prdeli. A je dost obtížný rozlišit, co je horší. Každopádně si to přečtěte. Nejlépe oboje. Má to pár stran a je to hned přečtený, pokud to teda nečtete tři měsíce jako já. A slibuju vám, že po přečtení ani jednoho nebudete mít ze života vůbec žádnou radost.
Ale já chtěl být vlastně pozitivní. Takže zapomeňme na můj předchozí hipster-like input o tom, jak kvalitní literatura nadnáší a bla bla, a přesuňme se do sféry hudební. (Mimochodem začal jsem číst Kafku na pobřeží, což je ještě víc hipster, protože je to od Murakamiho, což je - pokud to chápu správně - aktuálně nejlepší hipster porno, takže ani já nemůžu zůstat pozadu a chci zjistit, co na tom Harakirim sakra je. Páč ho ale čtou mí přátelé, o kterých si myslím, že mají dobrý vkus, věřím, že to zas taková onanie není. Horší by bylo už jen číst Bukowskiho, jenže toho už mají hipstři přečtenýho i pozpátku, takže jsem zase na začátku. Nic proti Bukowskimu.)
Ježiši jak jsem se zase dostal sem?
Takže co jsem vám to vlastně chtěl říct? Hlavně to, že když už dnes doporučuju kvalitní literatury, chtěl bych vám doporučit i kvalitní muziky. Kvalitní muziky dělají už od roku 2006 kluci z Angels & Airwaves, kdy jim vyšlo první album, a já si myslím, že i když už za těch sedm let vydali tři plnotučný alba a jedno nízkotučný EPčko (nikoliv obsahově), tak je tu snad ani nikdo nezná. V téhleté kapele hrajou podle wikipedie asi hodně známí lidi, nebo aspoň lidi z hodně známých kapel, ale hlavně to vede Tom "nikdynepřijedemdočeskérepubliky" DeLonge, jehož hlavní kapelu určitě znáte všichni: Blink-182. Ti na mě nikdy neměli žádnej vliv a jsem ochotný je ocenit pouze za I Miss You, což byl love song mé puberty. Každopádně tenhleten Tom (sympatický jméno) stojí za kapelou jménem Angels & Airwaves a jsou to naprostý nebe a dudy.
Slyšíte v té hudbě hrozně moc odvahy a lásky. Já to tam teda slyším. Vy v tom nejspíš můžete slyšet něco úplně jinýho, ale já v tom slyším a cítím šílený kvanta energie. Slyším to a zavřu oči a představuju si, že jsem na koncertě a spadne obloha a všichni umíráme nesmírně vesmírně ve stejný moment, co znovu ožíváme. Na povrch vylízá všechno to, co jste odjakživa chtěli udělat, ale neměli jste na to koule, trpělivost anebo peníze. Máte to najednou strašně blízko sebe, na dosah ruky takřka, ale víte, že pokud tu ruku nenatáhnete, tak nebudete mít nic. A natáhnutí té ruky je vlastně to nejtěžší, co pro to musíte udělat. Což někdy vážně je.
Měli byste si to ale vážně poslechnout a zažít sami. Angels & Airwaves jsou podle mě ohromně nedoceněnou kapelou. Oni teda asi ani nikdy nemůžou být masoví, protože nedělají hudbu, kterou si budou lolitky sdílet na Facebooku, ale můžou být natolik masoví, jak jen to je u nich možný. A mně je to vlastně asi upřímně i jedno, jestli budou nebo nebudou masoví. Dokud má svět plný ruce práce sledováním, jak se Nicky Minaj lascivně kroutí v parukách, vyhovuje mi, že mám svou oázu, kde vzniká podle mého velmi skromného názoru hudba, za kterou se nebudou muset její tvůrci stydět ani na samém konci civilizace v roce 2540.
Nejsmutnější na tom ale je, že v roce 2540 budou všude hrát jenom Nicky Minaj a lidé budou šťastní.
Huxley tomu věřil. Já taky.
Přichází Brave New World.
And we are / all that we are / holding on / until we fall apart.
Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat