Náš zákazník, náš pán?

Během svého dvouletého působení (brigádničení jako pingl) v hospodě na vesnici jsem si uvědomil jednu vážně důležitou věc. Jestli někdy chcete dlouhodobě pracovat ve službách takového typu, musíte mít hroší kůži, musíte být totálně splachovací a hlavně se musíte umět dokonale přetvařovat. Alespoň já tak poslední měsíce už jen přežívám.

Víte, jak se to říká. Náš zákazník, náš pán. Chcete-li, aby k vám lidé chodili a chodili rádi, musíte jim poskytovat to nejlepší, co můžete. Jednoduše musíte odvádět co nejpreciznější práci. Splnit zákazníkovi, co mu vidíte na očích. Byly doby, kdy jsem se o to naprosto bez jakéhokoliv předstírání snažil. Když byl člověk protivný, snažil jsem se usmívat, prohodit vtípek, pokusit se mu zlepšit den. Když byl člověk milý, byl jsem také milý v mezích. Pokud jsem udělal nějakou chybu, omluvil jsem se a případně nabídl kompenzaci. Myslel jsem si (zcela naivně), že když budu k lidem milý a vstřícný, že se mi to od nich také vrátí.

Nevrátilo. Ve většině případů skutečně ne. Mnoho lidí mě i po dvou letech stále považuje za svého sluhu. Vyžadují ode mě, abych byl slušný, přívětivý, úslužný, pohotový a rychlý. Od nich se to ale již, jak se zdá, neočekává. To, co chtějí po mně, nezvládnou ani oni sami. Skoro mě až děsí, kolik zákazníků nedovede používat základní slůvka jako "prosím" a "děkuji". Místo toho slyším jen: "Dej mně pivo!" nebo "Přepni to na Novu, Tomášu!" a podobně. A to je jen špička ledovce.

Vím, že si své zákazníky nevybírám. Vím, že pracovat na takovém místě nese svá prvotní rizika, která jsem měl v každém případě zvážit předem. Ale rozum mi nad některými lidmi zůstává občas stát. Neuvědomují si, že slušnost by měla být oboustranná. Pokud jsem jednou ve společnosti, troufal bych si říct, že se to ode mě vyžaduje. Už z mateřské školy vím, že pokud něco chci, musím poprosit. Pokud něco dostanu, poděkuji. V naší hospodě jsem se však stal samozřejmostí, inventářem, věcí, ke které se může host chovat, jak se mu chce, protože on je přece ten, kdo má peníze, a díky němu mám z čeho žít. Což je bohužel pravdou.

Mám však zároveň i za to, že pokud je zákazník s mými službami nespokojen, má plné právo to oznámit. Může mi to naznačit třeba i tím, že mi nedá spropitné. Kdykoliv dýško nedostanu, zamyslím se, co jsem asi mohl udělat špatně. Někdy to chápu, něco jsem vylil či jsem špatně spočítal účet, to dává smysl. Ale v mnoha případech to tak není. Pak už člověk buď jen nemůže utrácet (pochopitelný důvod), anebo je prostě jen omezený. S tím nic nenadělám.

Avšak z toho, co u zákazníků vidím, se toho sám můžu mnoho naučit. Vycházím-li totiž ze základní premisy, že slušnost stojí na prvním místě, pak slušný jsem. Kupříkladu nenakráčím vítězně do hospody půl hodiny před zavíračkou, nesednu si sebevědomě ke stolu a nezařvu: "Škopek si dám!". To považuji za krajně neslušné. Když jdu v nočních hodinách do podniku, který má na dveřích napsáno, že bude třeba až za hodin zavírat, i přesto se zeptám obsluhy, zda si ještě můžu sednout a něco si objednat. Je mi totiž naprosto jasné, že ne všichni jsou na mě o půl dvanácté zvědaví. Měl jsem zůstat tam, kde jsem se ožral, a neotravovat jinde. A také vždy poprosím, chci-li něco po obsluze. A když mi vyhoví, poděkuji. Jsem-li krajně nespokojený, dýško nedám. Jsem-li spokojený jaksi normálně, korunku obětuju. Jsem-li velice spokojený, rád svůj dík vyjádřím nějakou tou desetikorunou k dobru. Vím, že práce obsluhy není jednoduchá a je hlavně psychicky, nikoliv fyzicky náročná. Alespoň u nás na vesnici.

Schválně by mě zajímaly zkušenosti člověka z města. Jsou si jen na vesnici lidé tak sebejistí, že když se stanou jakýmisi štamgasty, přestávají pro ně platit základní společenská pravidla? Že s vámi můžou jednat jako s kusem hadru? Že budete mít hospodu otevřenou jen kvůli nim, i když do ní přišli v jedenáct večer, zůstali tam sami a do tří do rána chtějí házet peníze do automatů? U nás je totiž zavíračka všem naprosto k smíchu. Proč bych se taky já potřeboval třeba vyspat? Student jsem, žádný starosti a jiný povinnosti nemám, nikam nepospíchám, tak proč bych tam s nima neseděl do rána u zvětralýho piva? To dá rozum přeci. 

Během těch dvou let jsem si začal cenit každého přívětivého slůvka, které jsem uslyšel. Za každou korunu navíc, kterou jsem dostal. Za každý úsměv, který mi byl určen. A věřím proto, že to může fungovat i opačně. A nejen v hospodě. Myslím, že když slušně poprosíte o lístek na přepážce na nádraží, a pak za něj poděkujete, že když budete jednoduše milí i na poště, v KFC, na úřadě, v obchodě a všude jinde, že to lidé ocení. 

Nebuďte ti, o kterých si myslím(e), že jsou omezení, arogantní a nadutí. Snažte se být vstřícnými a chápavými zákazníky, je-li to možné. Věřím, že pak bude třeba i jen takový pobyt v restauračním zařízení příjemně strávenou chvílí pro obě strany. Pro tu před barem i pro tu za barem.