Jak jsem šel po dvou letech zkusit běhat a kde jsem skončil

"Do těch Lužánek přece z domu doběhnu, ne? Nepojedou trapně šalinou," hecuju se už ze startu, protože tuším, že tenhle podvečer bude epickej. Zase začínám běhat. Dva roky jsem to nedělal. Teda samozřejmě, že jsem běhal, ale ne cíleně. Ty dva roky jsem spíš seděl na zadku a hýbal tak akorát myší na stole, takže mi klidně můžete říkat Míša Kulička a já se ani nebudu moct zlobit, protože budete mít pravdu.

Dneska večer se to ale zlomilo. Protože se mi nechtělo vůbec učit. A protože se mi vlastně nechtělo dělat ani nic jinýho, což je pro mě neuvěřitelně příhodný: sportovat, protože jsem línej dělat cokoliv ostatního. Tleskám si. Ale zpět k tématu.

Na tenhle den se už připravuju asi přes měsíc. Dovezl jsem si z domu do Brna běžecký boty, který jsem si koupil pár let zpátky, kdy jsem si ještě myslel, že mi ten sportovní elán vydrží dlouho. LOL. Nedávno jsem výbavu doplnil i běžeckými tričky z Decathlonu za stovku (to už jsem byl realista a tušil, že do sportovního vybavení nesmím moc investovat, pokud nechci vypadat jako úplný kretén s pupkem, co si koupí kolo za sto tisíc s dalším vybavením za padesát, aby si pak na Vysočině s partou zpocených a udýchaných podnikatelů dokazoval, že to ještě má v sobě, i když v elasťákách s logem Shell na prdeli vypadá akorát k smíchu).

Navlíkl jsem se tedy do "běžeckýho", do zadní kapsy tříčtvrťáků jsem strčil peněženku, do levé přední klíče s kapesníkama a do pravé přední mobil, abych mohl poslouchat hudbu ve sluchátkách. Jinak by mě to už vůbec nebavilo, bez té hudby.

Vyběhl jsem z Černých polí směrem k Lužánkám, což je (pro neznalé) velký brněnský park v centru města. No, vyběhl... Klusal jsem asi tři sta metrů až na konec ulice, a to hlavně proto, abych se neztrapnil před paní, kterou jsem tak soustředěně předběhl. Až za rohem, když jsem bezpečně věděl, že mě nevidí, jsem se zastavil a dalších tři sta metrů jsem radši šel jen pomalu pěšky.

K Lužánkám jsem samozřejmě nedoběhl. Je to sice zhruba kilometr cesty, ale já si říkal, že to rozjedu až v parku a zbytečně nepřepálím start. Do té doby jsem jen čuměl do mobilu a ladil playlist, abych se měl čím nabudit. Když už jsem se blížil k cíli, který měl zároveň být mým startem, začal jsem potkávat běhací kolegy, co už to mají za sebou a šlapou domů. Zatahoval jsem břicho, aby si nemysleli, že jsem další zoufalec, kterej dostal pocit, že běhat je teď hrozně módní, i když na to vůbec nemá. Jakože ten zoufalec stejně jsem.

Ale běhání by přece mělo být bez předsudků, ne? No samozřejmě, že není. Je jasný, že když vidím prsatou a tělnatou holku, jak se snaží zlepšit si kondičku, ale dostává přitom nakládačku zleva zprava od svého poprsí, musím se tomu trochu smát. Jenže to je spíš proto, že jsem v tomhle trochu svině a brzo si hned řeknu, že to ode mě není fér, protože ta holka na rozdíl ode mě má aspoň koule něco dělat. Kdežto já měl doteď koule leda tak k tomu, abych si na nich seděl.

Je mi ale jasný, že se stejně všichni běžci tajně smějí těm druhým, co běhat neumí, jsou úplně trapní a tlustí. To riziko jsem se ale urputným zatahováním břicha a vážným a odhodlaným výrazem snažil stahovat na minimum co nejvíc to šlo. Obávám se, že mi to nakonec stejně bylo k ničemu.

Když jsem se totiž konečně pořádně rozběhl, uvědomil jsem si, že jsem stejně největší exot široko daleko. Pravděpodobně jsem jako jedinej běžec v Lužánkách neměl na ruce připnutej smartphone, kterej by mi měřil tep, počet zdolaných kilometrů a spálených kalorií. Já jsem měl prostě mobil trapně v kapse. Amatér. Žádnou super technickou parádičku, jel jsem si to prostě hezky postaru. Ale zas ne moc. Nejsem hipster, abych běhal s walkmanem, jak když mi bylo osm.

Zrovna když mi přeskakovala písnička, zaslechl jsem, jak mi nehorázně hlasitě cinkají klíče. Předpokládám, že na  utišení cinkajících klíčů taky existuje nějaký Apple udělátko za patnáct tisíc, co si strčíte do kapsy a nabíjíte ho solárními panely z FSS, ale já ho bohužel neměl, takže jsem tam prostě běhal a cinkal jako když do města přijedou kolotočáři nebo zmrzlinář Family Frost.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a zapamatoval si docela dobře tváře dvou běžců, kteří byli v mém blízkém okolí a se kterými jsem v podstatě startoval. To abych věděl, před kým musím předstírat, že mě to vůbec nezmáhá, a pokoušel se před nimi imitovat běh. Jakmile jsem si dal dostatečně záležet na tom, aby mě předběhli, zahnul jsem kamsi ke křoví a nacpal si klíče do balíčku s kapesníky, abych na sebe přestal sonicky upozorňovat. A zase jsem se rozběhl.

Netrvalo to snad ani dvě minuty, než jsem objevil dětské hřiště, kde nikdo neběhal (!!!), kam jsem se raději uklidil, protože mi došlo, že jsem se nechecknul na Swarmu. Uznejte, že bez toho to není oficiální. Jakmile jsem našel skrytou lavičku, kde jsem mohl mobilní úkon provést, a potupně si na ni sedl, věděl jsem, že tenhle boj jsem právě prohrál.

A co musíte udělat, když máte pocit, že něco prohráváte? Napíšete si o tom status na Facebook. A tak jsem to taky udělal. V té chvíli už jsem taky věděl, že tenhle blog budu psát, protože o takový zážitek se s vámi musím podělit. Jestli se totiž chystáte uvěřit někomu, kdo vykládá a píše o tom, "jak je běhání boží, jak úplně cítíš ty vyplavený endorfiny, jak tě to strašně nabíjí energií, jak si pak připadáš jako vyměněnej a že je to nejpřirozenější lidský pohyb ever", tak mu to nevěřte, protože pokud jste takový sportovní lamy jako já, brzy narazíte na tvrdé dno hanby a vnitřního ponížení.

Přemýšlel jsem v tu chvíli, jestli se mám ještě snažit běžet dál, anebo se na to prostě vykašlat. Pod statusem už mi ale během první minuty naskočilo pět lajků, takže jsem vytušil závazek, že pokud tenhle blog fakt budu psát, nesmím čtenáře odbýt jen tak ledajakým fňukáním, ale pořádnou dávkou sebehejtu.

Ještě jednou jsem se proto vzepjal a po improvizovaném dětském dopravním hřišti si udělal kolečko. Skvělý na tom bylo, že celý ten plácek byl obehnaný dost vysokým živým plotem, takže mě nešlo skoro vidět a já si tam mohl bez problémů hekat. Po příjemné výklusové minutce jsem pro jistotu zkontroloval lajky (one does not simply go running without letting everybody know on Swarm, Facebook and Twitter, 'cause it's hip as fuck) a cítil jsem teda mnohem větší pocit uspokojení nad napsáním relativně dobrého statusu (na to, že jsem tam nedával fotku svýho děcka (který nemám samozřejmě) nebo svý bakalářky, to podle mě ušlo), než nad tím, že jsem se fakt dokopal ven něco dělat se svou fyzičkou. A ano, uvědomuju si, že tohleto moje žití online už asi nebude úplně normální a cítím v tom trochu nezdravou závislost.

A tehdy jsem to taky vzdal. Po patnácti lajkách už prostě nemělo smysl si něco dokazovat, nezbyl čas na hrdinství. Lidi chcou číst o tom, jakej tohle byl velkej fail a ne o tom, že jsem přes aplikaci RunKeeper uběhl 42 kilometrů okolo přehrady. Je to smutný, ale je to tak. Nakonec jsem v sobě našel ještě poslední zbytky síly a hlavně sebeúcty, abych aspoň vyběhl z parku ven. Kdykoliv jsem ovšem míjel chodce nebo zamilovaný pár (běžcům jsem se záměrně snažil vyhýbat), zadržel jsem dech, aby neslyšeli, jak zběsile funím, což mi pravda k výkonu moc nepomáhalo, ale potřeboval jsem aspoň navenek působit zdatně, kdy už jsem se tak necítil.

Při východu z parku (záměrně píšu východu, protože to už jsem fakt nedokázal běžet, sorry) jsem se ještě jednou posadil na lavičku, abych zhodnotil svůj dosavadní výkon, což mi vlastně nezabralo vůbec žádný čas, jelikož ta antická tragédie se ani za výkon nedala považovat. A ty dva běžce, kteří zrovna prolítli kolem mě, a kteří se mnou startovali, jsem velice sveřepě ignoroval a vynaložil veškeré zbytky své energie k tomu, abych se stal neviditelným.

A pak jsem pomalým krokem přišel na Josefskou, kde nedávno otevřelo nové hladové okno a kde mají super pulled pork sandwich za 49 kaček (před týdnem ho teda měli za 47, ale asi už nahnali zákazníky, když si dovolují zdražit) a taky parádní kuřecí stripsy za stejnou cenu.

Což je zároveň i pointa a poučení celého tohohle vyprávění. Běžte do hladovýho okna Streat na Josefské. Je to tam fakt dobrý.