Člověk si začne druhý týden v červenci konečně hezky prázdninovat (poté, co stráví první týden v práci) a jezdí si po všech krásných koutech Čech, Moravy i Slezska a je mu fajn. Se svou drahou polovičkou si užívá dvoudenní výšlap v Jeseníkách a když se vrací vlakem domů, stojí hodinu u otevřeného okna, poslouchá Every Teardrop is a Waterfall, zasněně čumí do krajiny a libuje si, že life is beautiful. Life is beautiful, dokud mi nevyrazil dech.
Vrátil jsem se chvíli před půlnocí s krosnou na zádech a těšil se, jak se zítra půjdu zapsat do prváku na FSS (Mediální studia a žurnalistika, Sociologie), a taky jak se na to hezky vyspím. Těsně před půlnocí jsem ještě vyštrachal pozvánku k zápisu, která se mi za ten měsíc někam zašantročila, abych se jen mrknul, v kolik tam mám vlastně zítra jet... S hrůzou jsem zjistil, že už je pozdě.
FSS vypsala dva termíny pro uchazeče, ve středu 11., kdy jsem ještě dýchal čistý jesenický vzduch, pro studenty od A do L, ve čtvrtek pak od M po Ž. Nevím, na jakou jsem to chodil školu, když jsem si buď myslel, že abeceda asi vypadá nějak jako A, B, C, D, L, M, N, K, O, anebo jsem jenom měsíc žil v mylné záměně dvou dní. Ať to bylo jak chtělo, během pár sekund se mi v hlavě začalo všechno bortit.
Rozumějte, slýcháte všechny ty historky, určitě jo. "Tyvole, ten nás podusil, ten se s tebou nesere." "V páťáku vyhodil na konci půlku třídy, zakomplexovanej zmrd." "Na vysoké se o vás nikdo zajímat nebude, děcka, buďte rádi, že jste tady na gymplu." "Na vysoké? Tam tě pomalu ani neznaj jménem a je jim to jedno." Do toho pak člověk sleduje všechny ty najngegy, kde píšou, jak je to studium hardcore a všichni se z toho můžou zesrat a já nevím co. S nikým se prostě nemažou. Všechno tohle mi pak vykrystalizovalo v hlavě jako brutální mechanická substance, která mě začala odshora až dolů pomalu spásat a rdousit. Splést si datum zápisu - co já jsem to za debila? (Nadával jsem si mnohem, mnohem razantněji.)
Měl jsem na krajíčku, chvíli jsem měl i za krajíčkem, byl jsem zmraženej, na netu jsem si vyhledal jen něco o náhradním termínu, ale na hlubší zkoumání jsem neměl sil. Sesul jsem se do křesla v obýváku a v hlavě mi to všechno šrotovalo, seděl jsem si ve tmě a přemýšlel, co budu dělat. Ten den mi ještě došlo rozhodnutí z pajdáku. Sic jsem se na TSPčkách umístil velmi dobře, potřeboval jsem ještě na svou "záchrannou školu" udělat oborové testy z angličtiny. Ty se ale bohužel konaly zrovna v době, kdy měla premiéru 5. série True Blood, takže jsem přijímačky oželel a radši se věnoval anglickému sebezdokonalování doma. Přijatý už jsem tou dobu ostatně byl, tak co... No jenže když jsem uviděl ten dopis s verdiktem: Nepřijat! (No to je mi překvapení, když jsem nešel na přijímačky!), vzpomněl jsem si na další stejné situace, které jsem podobně zaválel i s přijímačkama do Zlína a do Prahy - ani na jedny jsem nešel, své místo jsem měl jisté. Chacha...
Po středeční půlnoci už tak jisté nebylo. Ironie. Dokonalá ironie. Karma se mi zhmotnila před očima, stoupla si na stolek a ukázala na mě holou prdel a kruťácky se řehtala, jakej jsem vůl. Šel jsem do sprchy a pak spát. No... spát. Tak nějak jsem se vrtěl v posteli a viděl všechny ty scénáře, jak si hledám práci, jak se stěhuju z bytu v Brně a jak je celej můj život v prdeli. A pak jsem nejspíš usnul.
Vstal jsem hned v šest ráno, patřičně odhodlanější si jít zabrečet na FSS na druhý termín zápisu a ochotnej jít třeba i pro jahody ke dvanácti měsíčkům, jen abych tam mohl někde studovat. Chystal jsem si řeč, výmluvy, argumenty, složil jsem si v hlavě možná úctyhodný epos a proslov o tom, že jsme snad lidi, ne? Ve vlaku mě ale opět přepadly chmury a já sledoval za oknem svoje jméno ve skartovačce, zmuchlané v koši a s úsměvem někoho protivného ze studijního oddělení. "Jo chlapče, tohle je život. Tam je pracák, košťat mají dost." Než zametat na dědině, to bych se radši stal cigánem a rodil děcka.
Můj plán byl takový, že hned ráno naběhnu na studijní a vyliju si srdíčko. V osm ráno byl můj plán zhacen, na studijním nikdo nebyl. Nezbylo tedy než čekat hodinu s ostatními. Pustil jsem si něco do uší a dal se opět do čtení The Girl with the Dragon Tattoo, abych zapadl mezi všechny další uchazeče, kteří si četli. Všichni byli veselí, já ne. Já se svým poker face seděl zarytě na židli a čekal, až někdo rozrazí dveře. Přemýšlel jsem, že si půjdu na záchod zopakovat asslicking, abych ho pak moh použít na patřičných lidech, kteří jsou za přijetí zodpovědní (nic sexistickýho, vy hovada!). Nešel jsem.
Dveře se otevřely. Všichni se vrhli dovnitř pro zápisové listy a potvrzení o studiu. Já šel rovnou k autoritě a řekl mu svůj problém. Zeptal jsem se, zda nebude můj problém velký problém. Řekl mi, že to nebude velký problém, možná jen malý, měl by být vyřešen. V deset hodin jsem se šel vyfotit (moje fotka zaujme v ISu stoprocentně jedno místo v TOP 20 nejvtipnějších fotkách na světě, tvářím se jakoby mi právě vymřela celá rodina a zvadly všechny muškáty na balkóně) a pak pro svoje UČO. Dostal jsem ho. Stal jsem se studentem FSS MU v Brně, Joštova 10. Deset hodin jsem nevěděl. Bylo mi strašně.
Pak jsem odešel do mekáče.
Pak jsem šel na vlak, koupil si grepový "pivo" a znovu zabředl do případu zavražděné Harriet Vangerové.
A pak...
Life is beautiful. Again.
Vrátil jsem se chvíli před půlnocí s krosnou na zádech a těšil se, jak se zítra půjdu zapsat do prváku na FSS (Mediální studia a žurnalistika, Sociologie), a taky jak se na to hezky vyspím. Těsně před půlnocí jsem ještě vyštrachal pozvánku k zápisu, která se mi za ten měsíc někam zašantročila, abych se jen mrknul, v kolik tam mám vlastně zítra jet... S hrůzou jsem zjistil, že už je pozdě.
FSS vypsala dva termíny pro uchazeče, ve středu 11., kdy jsem ještě dýchal čistý jesenický vzduch, pro studenty od A do L, ve čtvrtek pak od M po Ž. Nevím, na jakou jsem to chodil školu, když jsem si buď myslel, že abeceda asi vypadá nějak jako A, B, C, D, L, M, N, K, O, anebo jsem jenom měsíc žil v mylné záměně dvou dní. Ať to bylo jak chtělo, během pár sekund se mi v hlavě začalo všechno bortit.
Rozumějte, slýcháte všechny ty historky, určitě jo. "Tyvole, ten nás podusil, ten se s tebou nesere." "V páťáku vyhodil na konci půlku třídy, zakomplexovanej zmrd." "Na vysoké se o vás nikdo zajímat nebude, děcka, buďte rádi, že jste tady na gymplu." "Na vysoké? Tam tě pomalu ani neznaj jménem a je jim to jedno." Do toho pak člověk sleduje všechny ty najngegy, kde píšou, jak je to studium hardcore a všichni se z toho můžou zesrat a já nevím co. S nikým se prostě nemažou. Všechno tohle mi pak vykrystalizovalo v hlavě jako brutální mechanická substance, která mě začala odshora až dolů pomalu spásat a rdousit. Splést si datum zápisu - co já jsem to za debila? (Nadával jsem si mnohem, mnohem razantněji.)
Měl jsem na krajíčku, chvíli jsem měl i za krajíčkem, byl jsem zmraženej, na netu jsem si vyhledal jen něco o náhradním termínu, ale na hlubší zkoumání jsem neměl sil. Sesul jsem se do křesla v obýváku a v hlavě mi to všechno šrotovalo, seděl jsem si ve tmě a přemýšlel, co budu dělat. Ten den mi ještě došlo rozhodnutí z pajdáku. Sic jsem se na TSPčkách umístil velmi dobře, potřeboval jsem ještě na svou "záchrannou školu" udělat oborové testy z angličtiny. Ty se ale bohužel konaly zrovna v době, kdy měla premiéru 5. série True Blood, takže jsem přijímačky oželel a radši se věnoval anglickému sebezdokonalování doma. Přijatý už jsem tou dobu ostatně byl, tak co... No jenže když jsem uviděl ten dopis s verdiktem: Nepřijat! (No to je mi překvapení, když jsem nešel na přijímačky!), vzpomněl jsem si na další stejné situace, které jsem podobně zaválel i s přijímačkama do Zlína a do Prahy - ani na jedny jsem nešel, své místo jsem měl jisté. Chacha...
Po středeční půlnoci už tak jisté nebylo. Ironie. Dokonalá ironie. Karma se mi zhmotnila před očima, stoupla si na stolek a ukázala na mě holou prdel a kruťácky se řehtala, jakej jsem vůl. Šel jsem do sprchy a pak spát. No... spát. Tak nějak jsem se vrtěl v posteli a viděl všechny ty scénáře, jak si hledám práci, jak se stěhuju z bytu v Brně a jak je celej můj život v prdeli. A pak jsem nejspíš usnul.
Vstal jsem hned v šest ráno, patřičně odhodlanější si jít zabrečet na FSS na druhý termín zápisu a ochotnej jít třeba i pro jahody ke dvanácti měsíčkům, jen abych tam mohl někde studovat. Chystal jsem si řeč, výmluvy, argumenty, složil jsem si v hlavě možná úctyhodný epos a proslov o tom, že jsme snad lidi, ne? Ve vlaku mě ale opět přepadly chmury a já sledoval za oknem svoje jméno ve skartovačce, zmuchlané v koši a s úsměvem někoho protivného ze studijního oddělení. "Jo chlapče, tohle je život. Tam je pracák, košťat mají dost." Než zametat na dědině, to bych se radši stal cigánem a rodil děcka.
Můj plán byl takový, že hned ráno naběhnu na studijní a vyliju si srdíčko. V osm ráno byl můj plán zhacen, na studijním nikdo nebyl. Nezbylo tedy než čekat hodinu s ostatními. Pustil jsem si něco do uší a dal se opět do čtení The Girl with the Dragon Tattoo, abych zapadl mezi všechny další uchazeče, kteří si četli. Všichni byli veselí, já ne. Já se svým poker face seděl zarytě na židli a čekal, až někdo rozrazí dveře. Přemýšlel jsem, že si půjdu na záchod zopakovat asslicking, abych ho pak moh použít na patřičných lidech, kteří jsou za přijetí zodpovědní (nic sexistickýho, vy hovada!). Nešel jsem.
Dveře se otevřely. Všichni se vrhli dovnitř pro zápisové listy a potvrzení o studiu. Já šel rovnou k autoritě a řekl mu svůj problém. Zeptal jsem se, zda nebude můj problém velký problém. Řekl mi, že to nebude velký problém, možná jen malý, měl by být vyřešen. V deset hodin jsem se šel vyfotit (moje fotka zaujme v ISu stoprocentně jedno místo v TOP 20 nejvtipnějších fotkách na světě, tvářím se jakoby mi právě vymřela celá rodina a zvadly všechny muškáty na balkóně) a pak pro svoje UČO. Dostal jsem ho. Stal jsem se studentem FSS MU v Brně, Joštova 10. Deset hodin jsem nevěděl. Bylo mi strašně.
Pak jsem odešel do mekáče.
Pak jsem šel na vlak, koupil si grepový "pivo" a znovu zabředl do případu zavražděné Harriet Vangerové.
A pak...
Life is beautiful. Again.
Žádné komentáře:
Okomentovat